Tento bulvárně lákavý nadpis v novinách jsem uviděla právě, když jsem šla na Regresní terapii s klientkou.
Když jsem jí tuto větu řekla, smála se. Její buňky věděly své.
Pro ženu je velmi důležité mít alespoň zvědomělé (lépe poléčené) traumata v oblasti pánve, jinak řečeno dolních dvou čaker. A dále mít otevřené srdce, oblast srdeční čakry. Jsou to 2 místa, které se zásadně podílí na životě ženy. Teprve potom může být naplněná, šťastná a mít fungující vztahy.
Oblast srdce nás propojuje – ve vztazích a nejen partnerských. Otevře se až potom, co víme o všem, co nás podvědomě „zespod“ ovládá. Co nám vnucuje vzpomínky, které si nepamatujeme, co nás svírá, zavírá, děsí a říká si to osud.
Ovládá …. jak nás může ovládat něco, o čem nevíme. Kde nemáme pocit, že je to „naše“?
Pánev
Oblast pánve, naši dělohu můžeme vnímat jako nekonečný, tmavý prostor. On má pro nás své velké výhody, má neobyčejné schopnosti přijetí, pokud nejsme vymístěné, vyhnané.
Zde se vejdou zápisy všech žen našeho rodu!!!
Ale co víc, zde se vejdou kolektivní prožitky všech žen této planety. Je to jako kolektivní emoční mozek.
Pro mnoho žen už toto nejsou naštěstí nové informace.
Spojit se s dělohou, s oblastí pánve, 2.čakry znamená spojit se se svými pocity, vnímat pocity v těle, pružně se svými emocemi pracovat, být kreativní, být schopna přijímat, ale také se zbytečných emocí zbavovat a také být v souladu s tokem života. Když jsme schopné přijmout své emoce a rozumět jim, jsme schopné přijímat sebe.
Příběhy žen
Mé klientky a ženy, které prošly mým životem tu – v pánvi – nalézaly různé vzpomínky, bolesti a strachy které je emočně svíraly.
Nejvíce asi strach z násilí. Z násilí od mužů a autorit vůbec.
Kde se v ženě může vzít strach z násilí, když jí například rodiče nebili a nikdy se jí fyzické násilí neudálo? A jak je možné, že si jiná žena taková fyzická napadení přitahuje, když sama je submisivní a řekněme hodná?
Pamatuju si na jednu ženu, která měla v pánvi uloženy pokusy na ženských genitáliích. Byla odřezaná od svých pocitů i svého těla. V jejich rodě se opakovaly psychické nemoci, jako forma útěku od svých emocí. Ženy v jejich rodě nechtěly raději cítit nic, aby nemusely cítit bolest a strach z násilí.
Poznala jsem ženy, které rodily císařským řezem i přesto, že si přály rodit přirozeně. Jejich porodní cesty se nemohly otevřít právě proto, že jejich emoce v pánvi byly svázané a zakázané.
Takové ženy jsou často v rodinách nepřijaté či odmítnuté. Jejich dětský emoční vývoj je nepochopený a nepřijatelný. Jejich přirozené dětské emoce jsou netolerovatelné právě proto, že jejich nezralí rodiče (často matka) jsou v nepřijetí sebe a svého světa emocí.
Nemusí se tu dít žádné fyzické násilí. Stačí toto psychické a už má taková žena z násilí strach. A ženy jejího rodu měly ve vzpomínkách opět strach z násilí. Toto vše je zapsáno v pánvi, děloze, 1. a 2. čakře.
Poznala jsem ženy, které si nesly velmi silné otevření se kolektivním emocím. Jakoby je ovlivňoval celý svět, všechna bolest světa. Chtěly trpět, chtěly zachránit všechno bezbranné, ale neuměly zachránit sebe. Cítily se napospas, bezmocné a hlavně vůbec nevěděly, kde jsou emočně ony a byly odřezané od pocitů v těle. Byly obětí svých vlastních dispozic. Dispozic k ladění kolektivních emocí.
Propojení s kolektivní rovinou je dar i prokletí zároveň. Ale o tom by byla celá kniha. Pracovat s tím jde, pokud neobětujeme své – osobní a fyzické.
Poznala jsem velmi jemné, křehké, submisivní ženy, které si velmi upravily průchod pro své emoce a uznávaly jen „ty dobré“. Jsou to ženy, které taky odmítly prostor pánve se vším, co se nabízí a vzdaly se tak své opravdové síly.
Tato síla se jim pak připomínala ve velmi syrové, primitivní rovině. Jak to tak už nevědomé a odmítnuté aspekty dělají. (co odmítneme, zaženeme do sklepa nevědomí, hlásí se to pak o slovo ve všemožných primitivních projevech, které známe z hororů)
Takové ženy se tak setkávaly s násilím, napadáním, hrubým jednáním. Být hodná, dobrá by nemělo být nad „být celistvá a vědomá“.
Poznala jsem ženy, které byly v dětství omezované, nepřijaté, které byly nějakým způsobem emočně či psychicky „znásilňované“. Ve smyslu – nebudeš to cítit tak, jak to máš, ale budeš podle nás, jinak bude zle. Jejich život byl jako ořezaný strom, bez větví. Tyto ženy tolik toužily po svých emocích, že rády vyhledávaly dramata, silně emočně vypjaté situace, falešné vášně, aby si nahradily pocit, že nejsou dost živé. Drama a násilí si spojily se živostí. Dlouho jim trvalo, než se spojily se svým tělem. Než pochopily, že podstata živosti je začít od drobných impulsů a pocitů. A propojit je s tělem.
Takové ženy samozřejmě přitahovaly ve vztazích všelijaké „hajzlíky“ (jak to označovaly) emočně nestabilní typy, které ovládají své okolí silou, křikem apod.
A tady se lehce sklouzne místo plné sexuální výměny toho, co jsem, k násilí. Jak znělo v novinovém článku v úvodu.
Poznala jsem ženy, které žily životy druhých, hlavně svých partnerů či dětí. Propadaly úzkostem a depresím. Jejich životy byly nenaplněné tak, jako sklenice plná smetí. Když měly odpovědět na otázku, co je učiní šťastnými, nevěděly. Jejich životy nebyly jejich. Jejich pánev byla prázdná a zůstala v toužení po něčem, co bylo zapovězeno.
Poznala jsem velmi silné ženy, které velmi hystericky a dramaticky udržovaly své „uspokojení“. Udržovaly si dominantní roli. Tyto ženy věděly moc dobře, jak se naplnit a používaly k tomu své okolí. Jen si zvnitřnily zkušenost „násilí“, jako ten pravý emoční prožitek. A velmi se bály, že jim někdo jejich emoce vezme. Ale stále to nebyly jejich opravdové emoce. Byl to boj o to, ať můžu prožívat cokoliv, hlavně ať je to moje. Jako když dítě dostane novou hračku, která ho uspokojuje a někdo mu ho chce vzít.
Tato cesta vypadá jako cestka k Sobě samé, ale v podstatě je to slepá ulice, která dál nevede. Tuto ženu přemohl strach z násilného ovládnutí, proto raději zabojuje sama – předem a nutkavě. Tato žena se nemůže vyvíjet. Místo prožitku nastoupil boj a strach.
V takové děloze se daří zánětům – coby psychosomatickému zástupci vzteku a hněvu.
Poznala jsem velmi silné ženy, které už tak utíkaly před svázáním a ovládáním, že se je muži snažili násilím „přinutit“, aby byly poslušnější. Toto už byly ženy, které okusily vlastní emoční svobodu, jen si ji nedovolily vědomě. Myslely si, že nesmí, že to není dovoleno, že je společnost odsoudí, vyžene. Kradly si emoční svobodu po kouskách, a všechny okolnosti používaly, jako prostředek k útěku.
No a co s tím?
Nemůžeme zůstat u mentálního pochopení. Cesta vede opravdu přes přijetí našich autentických pocitů, uznání jich a proměnu.
Důležité začít poznávat své pocity – přes tělo. Protože tělo je nástroj prožitku Sebe sama v prostředí.
Cesta ženy však nevede jen cestou emocí, následuje také spojení s vnitřním mužským aspektem. S vlastní silou. Když ji pochopíme a hlavně začneme používat vědomě, nemusí nám lézt násilí „ze sklepů“ nevědomí. Už si místo hororu vybereme jiný žánr.
Individuální cesta potom vede přes práci s tím, co mi vadí a co mi ubližuje. Tyto stavy a pocity musí ven na světlo a až následně se uvolní, promění a stanou se našimi spojenci.
Jakmile oživíme dělohu, proměníme traumata ve spodních čakrách, potom můžeme otevřít srdeční oblast. A to zaručeně každá žena pozná, pokud se stane.
Takže opravme novinový článek: Místo vraždy – plnost vědomých prožitků.
Takže hlavně buďme opravdově….
Silvie
