Tato žena vstoupila do „prostorů dělohy“ naprosto odevzdaně. Její schopnost imaginace byla neskutečná.
Obě nás obohacovalo spoustu obrazů a vjemů. Její duše byla zkrátka bohatá, žitá a ukecaná.
Tato žena měla v životě za sebou obrovskou bolest – smrt dítěte. A v současné době silné krvácení při menstruaci, s poměrně velkým myomem.
V prostorách dělohy bylo něco, co tam nepatřilo. Měla tam spoustu vody a svou dělohu vnímala, jako jeskyni. Zatopenou.
Mezi tím vším prošlehávaly plameny ohně.
Voda je symbolikou mmj. emocí, mateřství a nevědomí. Oheň zase třeba tvořivosti, plodnosti a dětí.
Vydaly jsme se spolu k informacím z rodu.
Nikdy mě nepřestane fascinovat, že ten přístup k rodu, k lidem z rodu prostě máme!!! Prostě máme!!! Jen se chtít propojit. Důvěřovat a odevzdat se.
Naše duše je posvátný prostor a chce si s námi povídat – prostřednictvím své řeči – prostřednictvím obrazů. Jako ve snu.
Velmi silná poselství dostala tato žena přes otcovu linii. Velmi tvořivá energie právě otcovské linie chtěla ven, chtěla být rozvíjena a žita. Dostala do rukou symbolický předmět. Hned věděla, že si takový předmět pořídí domů, jako připomínku. V jejím rodě se totiž předávalo řemeslo a to kovářské. Oheň a kov byly významnými zástupnými prvky talentu rodu.
Představte si tu sílu ohně, který roztaví a rozežhne kov, promění ho v něco praktického či zdobného.
Tohle je podstatné pro to, co jsme odhalily dále.
V myomu jsme našli zavřenou touhu po dalším dítěti, která nebyla naplněna. Všechnu svoji touhu, tvořivou a obrovskou energii, kterou chtěla dát do dalšího dítěte – zavřela, zapouzdřila smutkem. A proto viděla v děloze tolik vody, která měla za úkol hasit její ohnivou energii tvořivosti. Slzy a smutek měly uhasit oheň. Chtěla zapomenout na to, co jí nebylo dopřáno.
Ale smutek a slzy nejsou dobré nástroje pro trvalý růst. Pomůžou nám překlenout nejhorší. Pomůžou uhasit nesplněné přání. Ale v okamžiku, kdy hasíme všechny ty dary tvořivosti, touhy a volání srdce – v tom okamžiku jdeme proti sobě a zašlapáváme projevy života. A to nám nikdy neprojde.
Máme žít a prožívat, ne se uhasit.
Daly jsme to do pořádku touhy a přání, našly jsme cestu, kudy může tvořit, upravily jsme prostor dělohy…
Načetly jsme její budoucí kroky, které může pro svůj vytoužený pocit udělat.
Přesně věděla, co udělat.
Jak můžeme vědět, co dělat – no třeba skrze vyšší vrstvy naší bytosti – skrze vyšší Já.
A proč neděláme to, co je pro nás dobré a co vlastně víme? No jednoduše proto, že podléháme – dlouhému čekání, hledání cest, bolesti (která se zažírá a kurtuje do bezmoci), strachům, pochybnostem ale taky někdy tlakům a urputnosti.
Snaze mít věci pod kontrolou.
Po nějaké době se menstruace upravila, byla bez krvácení. A podle poslední zprávy se myom zmenšil.
To ji posílilo ve víře, že se může ztratit úplně.
A také, hádejte co…navázala na práci s kovem. Její umělecké šperky jsou fascinující….
Její tvořivá síla našla cestu, jak se projevit.
Oheň uhasíme, ale tvořivost ne. Je to naše přirozená životní energie, která potřebuje proudit…
Silvie
