Příběh z regresní terapie.
Je to příběh krásné, tvořivé, ženské, silné ženy/lvice…Od mala musela přebírat zodpovědnost v rodině. Za rodiče, mladší sestru, za babičku…
Poslední rok ji trápilo silné astma. V regresi se vrátila jen jemně do doby , kdy byla malá. Uviděla jen pár situací, ale uvědomila si, nakolik chtěla utéct…kamkoliv…někam…od té obrovské tíhy, kterou nesla.
Její duše se dlouho nevzpírala, protože věděla, jak moc je vnitřně silná. Ale časem už nechtěla – nechtěla přebírat zodpovědnost.
Při nacítění na otce jí došlo, že on to měl stejně. Byl to velmi schopný člověk, stavitel – ale stále chtěl z domu utíkat. Od upracovaných, tvrdých žen, od mocenské a dominatní matky. A jak bojoval s touto svojí potřebou utéct, časem přišel o nohy.
Tato žena najednou viděla stejné nutkání utéct…Co jí došlo, že se musí naučit situace přijmout a najít v životě řád, systém a přijmout svůj silný pocit zodpovědnosti hlavně vůči sobě.
Dále si uvědomila, jak je důležité, aby se o sebe starala a nejen utíkala k velkým projektům, novým nápadům (v rodě byla velmi silná, schopná, mužská tvořivá energie)…aby nejen začínala , ale i dokončila a byla spokojená v okamžiku tady a teď.
Když jsem s ní po roce mluvila – byla daleko zdravější, astma se delší dobu neukázalo. A hlavně, našla svoji starou životní vášeň, smířila se s ní a k tomu ke všemu přijala povinnosti či omezení, které se pojí k průběhu našich projektů.
Často se stává, že pokud máme pocit, že si to své „ONO“ nemůžeme dovolit, že to nějak znenávidíme…ale ono se nám to stejně nějakým způsobem do života vloží – protože je to kus nás…
Když se navíc na nás valí povinnost k rodu, kdy tato jedinečná charakteristická energie chce ven – je to jako pustit kohoutek s vodou na plno a pak vodu zkoušet zastavit holýma rukama.
Voda si vždy cestu najde – je mocná.
Zkusme si dovolit – dovolit přijmout své touhy…svobodně dýchat. ☼
