Existuje žár, který nás vyživuje, doprovází radost. A pak ten druhý žár, který nás ničí.
Když je ženě bráněno prožívat své emoce, radost, touhy a štěstí, přijde o svou duši. Když je svázaná poslušností, povinnostmi, když nedostane od malinka potvrzení, jak je dobře, že je naživu…
přijde hlad duše…a ta duše jakoby vyschne, protože se nenaučila brát výživu ze správného zdroje, nevěří v sebe.
Znám spoustu žen, které musely znásilnit svoji duši, své pocity. Svázat je a nechat někde v sobě odumřít.
Taková žena přestane tvořit, přestane se smát, radovat, těšit, hrát si, snít, mít vize a sny…přijde smutek, deprese, úzkosti, nedostatek obranyschopnosti, záněty…
Tato žena nerozpozná své potřeby, neumí požádat o pomoc. Nemá instinkty, neví kdy se bránit, kdy utéct před predátorem, jako zraněné zvíře.
Někde v sobě ví, že jí kus chybí. Její duše má hlad a žízeň a tak sáhne po čemkoliv, co ji rychle dosytí. Výrazné chutě v jídle, rychlý dopamin, nespoustaná kamarádka, dosti alkoholu, sexu a opojení, ještě tento partner, ten bude jistě lepší, než ten minulý, určitě mě bude milovat…ještě ty a ty a ty šaty…ještě ry rudé boty…
a je v pasti…
Rychlým dosycením umí zahnat hlad. Ale ne ten hluboký.
Už nevidí, jak jí to ničí, jak přibírá, nebo naopak chřadne…protože přece je dobře se rychle dosytit.
Už neví kam by utekla. Už neovládá výbuchy vzteku – protož ty jsou taky pocity…a je ráda, že něco cítí. Ona chce cítit a hodně cítit…chce procítit, že je živááá.
A ti predátoři jsou přece tak plni emocí a silní a jí to dělá tak dobře. Něco cítit – i když přes druhé.
A to sbírání obdivu – ona přece potřebuje slyšet, že je úžasná…
A ty duchovní a krásné slova – konečně je mezi svýma, kde se všichni usmívají…a říkají ji, že je nebe. Těší se do nebe. Tam bude určitě hezky.
Ale uvnitř je pořád díra…černá díra, která rychlou náplast schlamstne.
A to je ten žár, který nás ničí. Je to falešný oheň, umělá radost.
Bohužel se nám pak rychlý dopamin a všechna ta náhražka stane závislostí.
Není špatně hledat své rudé boty..ale už jen takové, které si vyrobíme samy…
je dobré se učit dosytit vlastní tvořitovstí a snahou… přesto, že to nějakou chvíli bude o hladu a nepohodě…než se naučíme radovat jen tak…
Jen si dovolme ty červené vlásečnice prorůstat – právě z té černé díry uvnitř…jako se rozrůstají kořeny nových rostlin…vezměme si tu živost z Matky Země i z Prostoru Velké Matky…z náruče absolutní bezpodmínečné Lásky ♥
(inspirováno Clarissou P. Estés)
