Občas se stává, že klient má pocit, že terapie nemá efekt. Že se nepovedla.
Důvodů může být několik.
První nejčastější důvody:
Zkreslená očekávání.
Klient má představu, že terapie je okamžité zázračné přepnutí. Ale už samotné slovo terapie – léčba nebo taky léčení – naznačuje proces. Není to stav.
V terapii se tedy odehraje to, že se změní současné podmínky vnímání reality, uvolní se bloky v celém systému, dojde třeba k hlubokému pochopení a v nejlepším případě i propuštění něčeho starého.
Očekáváním zázraku klient přehazuje zodpovědnost na terapeuta. Což není v souladu s principem procesu proměny.
Procházíme traumaty, záseky, bolestmi a jinými stavy právě z nějakého důležitého důvodu. Tím důvodem je naše proměna a růst hlavně v jemnějších rovinách našeho bytí.
Představte si náš úžasný mnohoúrovňový život, jako strukturu sněhové vločky poskládanou z dominových kostek. Stavění je od středu a pak od středu každé bohatší části „pavučinky“. V okamžiku, kdy se upřímně dotkneme kostky, která je velmi blízko středu a je pro nás podstatná, vlna jede dál a bere s sebou další kostičky.
Jasně, že všichni chceme z terapie odcházet a cítit se krásně. Chceme vidět ty změny. To je pro nás známkou úspěšné terapie.
Ale pravda je taková, že tento proces má svoji časovou návaznost a své vlastní pravidla.
Kostičky zdánlivě nepadají estra rychle. Je dobré, aby padaly tak, abychom změny zachytili – Vědomím.
Takové procesy se rozhýbávají i 9 měsíců i rok. A až potom můžeme vidět viditelné změny.
Tady je otázka, jestli později změny přisuzujeme terapii. Pokud byla časově tak „dávno“??? Záleží, jakou máme schopnost vidět souvislosti.
Dalším důvodem proti viditelným výsledkům – je to, že často se nám stav zhorší – místo, aby se zlepšil.
Proč? Proto, abychom mohli jednotlivosti jasněji uvidět a pochopit.
No a následuje tolik nepopulární – vědomé přepracování tématu.
Důležité je věřit v proces a počkat na výsledky. Nepřestávat a neříkat si – stejně to je pořád stejné. Nic se neděje. Nic nevidím.
Víme, že i těsto na chleba se musí nechat dobře vykynout.
I psát jsme se učili nějakou dobu.
Prostě každá nová dovednost chce cvik a zažití.
Neuděje se jen v okamžiku, kdy tu změnu nechceme.
V opačném případě s námi naše duše a duchovní podstata moc ráda na změnách spolupracuje – obrazně.
Dalším důvodem je hluboký zákaz v klientovi. Ten zákaz se projevuje jako sebedestruktivní program. On zapříčíni to, že se nedaří najít jádro problému.
Je to, jako pud sebezáchovy. Když nám někdo chce sáhnout na otevřené zranění – ucukneme. To je instinkt.
Stejně takto si někteří klienti chrání svou velkou bolest a dělají v podstatě vše proto, aby tato bolest nebyla objevena. Jsou to velmi hluboko uložené pocity selhání, viny, pocit sebezatracení a pocity, že si nezasloužím, že naproto nemám hodnotu, taky strach nedostatku atd..
Většinou tak klient hledá příny jakoby jen kolem jádra toho hlavního. Vytrhává rostlinky kolem hlavního plevele.
Tady často trvá dlouho, než se odhalí pravý kořen problémů. Moc pomůže, když o této rafinované schovávačce něco už víme. Nebo, když si připustíme, že vlastně z nějakého důvodu „nesmíme“ jít cestou k sobě.
Třetím důvodem může být naše jakoby paličatost či nedostatek řekněme pokory.
I za touto příčinou jsou schované všelijaké pocity samoty, osamocení, odstrčení a pocity nedůležitosti.
Klient nechce řešit sebe a v těchto případech – většinou jsou to ženy – řeší partnery. Prostě potřebují mít partnera za každou cenu. A myslí si, že tím se vše vyřeší.
Ale naplnění se neděje. Většinou si taková žena vybere další zkušenost – kde se cítí opuštěná, zrazená, nedůležitá a uvnitř „mrtvá“.
Čtvrtým důvodem bývá často strach se odevzdat terapii a otevřít změně.
Klient chce, ale v okamžiku, kdy má do toho jít, tak sepne mechanismus sebeobrany. Velmi často chceme mít věci pod kontrolou. Protože jen tak se cítíme silní. Naše síla tak vychází z vlastních zkušeností.
Ale nejsme jen to, co jsme jako zkušenost nabyli.
Jsme daleko víc, náš život je daleko hlubší.
Je dobré naučit se kontrolu pustit, protože stejně se to dřív nebo později musíme naučit.
Jak říká jedna moje výborná kamarádka – „život se o nás postará“. A v tom je velká pravda. On se totiž umí postarat a mnohdy daleko lépe.
Ale zase neznamená to, že se máme vzdávat zodpovědnosti za sebe a svůj život.
S moudrostí přichází nutnost vyvážit – vlastní zodpovědnost a přijetí.
Pátým je prostě nedůvěra v jakékoli změny, v terapeutické postupy, v cokoliv, co nevidíme. Prostě nedostatek víry nebo negativní postoj. Otázka je, proč takový člověk vůbec na terapii jde. Možná ho někdo inspiroval, přesvědčil či objednal. Možná je jen zvědavý.
Tady zvědavost zafunguje málokdy jako spouštěč velkých změn.
A posledním důvodem je to, že prostě nejsme „Bohové“…a je tu něco, co nás přesahuje.
Z nějakého důvodu není třeba spolupráce terapeuta a klienta produktivní a vhodná.
Je normální, že si ti dva nemusí sednout a nejsou schopni spolupracovat.
A nebo prostě a jednoduše nenadešel ten správný čas. A změna není povolena.
Ve skutečnosti – z Proudu Života jsou dobré změny u nás podporovány. Ale třeba tohle, co řešíme, není jednoduše na řadě.
A to proto, že nejdříve se musíme pověnovat něčemu jinému.
Terapeut by v žádném případě neměl zasahovat do života klienta. Měl by pomoct nastartovat a uvidět jeho vlastní potřebné mechanismy pro léčení, hojení a prosvětlení.
Osobně to mám tak, že když projdu terapií, nechám to následně být. A jen sleduju. Někdy i 14 dnů, než vidím souvislosti toho, co se ve mně změnilo a mění. Sleduju, kde se změny dotýkají místa, které jsem chtěla změnit.
Věřím celému svému energetickému systému, že si s tím poradí. Protože je celkově moudřejší, než moje běžné vnímání, moje mysl.
Co je tedy předpokladem pro dobrou terapii? To rozepíšu v dalším článku 🙂
