Zdál se mi sen. Byl tu muž, se kterým jsme se moc milovali. Věděla jsem , že k sobě patříme, Oba jsme to věděli. Byl tu druhý, kterého jsem si měla vzít, pro tamní společnost a okolí. Hrála jsem hru na to, že není potřeba zdůrazňovat svou opravdovou lásku.
Takže jsem se ke svému milému neznala. Věděla jsem , že si ho prostě nakonec vezmu. Brala jsem to jako naprostou samozřejmost….Jdu v kostele k oltáři a můj pravý nepřišel. Nebyl tam ale ani ten nepravý… Stojím tam sama…
Sen nebyl o lásce k muži, ale o věrnosti sobě. Pokud my sami nepodporujeme své skutečné nastavení, své nástroje, potřeby a touhy, tak ony pak nakonec nepodpoří nás…
Cesta k sobě je proces. A ten proces má své vlastní zákonitosti. Pokud nebudu tyto zákonitosti dodržovat, nebudu cítit, jak mě tento proces nese…
A vést se na vlně je zážitek.
Př. je to jako když pečeme sladký, ale složitý moučník, zákusek. V receptu je návod, jak postupovat. Když nedodržíme a splácáme si ingredience po svém, v různém pořadí…nemůže moučník vzniknout. Nakonec bude výsledek jiný, budeme mít špatný pocit, že jsme plýtvali surovinami, možná pocit, že nejsme vůbec dobré kuchařky, bude nám líto, že návštěvě nebo rodině nemůžeme nic dobrého nabídnout…Prostě pocit selhání. Tento zákusek nám nepřinese nic dobrého…snad jen zkušenost.
Pokud však postup, teplotu surovin atd. dodržíme, je to jako svést se na příjemné vlně, cítit se spokojeně a sklízet ovoce.
Takto nás může naše pravá přirozenost poponášet… přes naše opravdové přání, touhy, nástroje. Může nás podporovat a stát při nás…
Stejně tak existují oblasti života, kde chceme podporu a ocenění.
Kdo ví, kde se to v životě sekne. My víme: tohle z nás je pravé…ale ono se to neudělo.
Nebyli jsme z různých důvodů viděni…
první krok tedy musíme udělat my samy – přiznat si, že toto je mé a stojím za tím.
Stojí za to – být si věrná.
Stojí za to věřit základním pravidlům života…jsou jako živá osnova, na které cokoliv tvoříme.
Dodržíme pravidlo – odměna bude pořádná tsunami podpory.
