Štírovské období
Mám ráda toto štírovské období, kdy se náš svět propojuje se světem neviditelným.
Ale mám ho ráda jen proto, že už vím, kde se poklady schovávají. V jeskyních a pod zemí. Jsou ukryté vysoko v horách, v temných lesích a zakletých zámcích. Naše duše je ve své podstatě bohatá.
Kdo se nebál vnitřní temnoty a vydal se jí vstříc, zjistil, že má spojence. Že tento spojenec není vůbec lehce čitelný, že není lehce pochopitelný, ale je velmi mocný. Mocný v tom, jak může ovlivnit nás, náš život, naše zdraví, naši sílu i víru.
Než nadávat na zlý svět, je užitečnější vejít do vlastních skrytých míst, se svíčkou v ruce. A udržovat plamen živý.
Oddělit se od svých hloubek (i když je v nich tma) znamená oddělit se od své podstaty. Od sebe.
Ale samozřejmě vejít znamená – mít odvahu přijmout strach, bolest a aspoň trochu být otevřený změně. Znamená to taky mít odvahu postavit se čelem k velké síle, ke své síle. Kdo s ní neuzavře spojenectví, pozná ji v roli útočníka.
Když padne tma, můžeme zůstat stát a čekat. Nebo můžeme zapojit všechny ostatní šesté smysly, natáhnout ruce a jít dál, pomalinku.
Kdo pochopil, je zdravý, je v klidu, má víru, je silný. A jde dál.
Proč se nebát proměn? No právě proto, že je to pro naše dobro, pro dobro všech. Hele na motýla…
